Kupodivu jsme byli vřele přivítáni a od té doby jsme sem chodili pravidelně aspoň na lahvový Heineken (tady na jihu moc točeného piva neuvidíte) a občas nějaké ty amarouny. Pepíno, majitel a ředitel restaurace si nás docela oblíbil. Přijeli jsme sem ještě několikrát, jednou s kamarády a s kytarama, takže bylo veselo a z Pepína vypadlo, že je nejen restauratér, ale i skoro hoteliér - měl ještě jakýsi byt ve vesnici, tak nám nabídl, že k němu můžeme kdykoli přijet (a neutrácet za ubytování).
Jednou dokonce odhalil slavnostně novou pípu - přešel taky na točené, aspoň v sezóně, tak jsme měli radost, i když točené bylo poněkud dražší, než lahváče. 
Restauraci tvořila velká místnost, v jednom koutě byla televize, křesla a stolek, domácí tu normálně bydleli.
A taky tudy jako v celé Itálii pochodovaly celé šiky nejrůznějších brablenců, což potěšilo oko výzkumníkovo, méně potěšující byly ataky cancáre, komárů, proti kterým se tu pálily všelijaké smradíky a čmoudy.
K jídlu lze dostat všelijaké ty pizzy, tortelini, frittura di mare a podobně, stálo to 12 - 15 tisíc lir, ale to je samozřejmě hudba minulosti. I maso se dalo, ale připadalo nám, že ho Italové moc neuměj. Z hluboké náklonnosti jsme byli pozváni i na škeble, na garnáty a všelijakou jinou podobnou havěť.
Nebýt to trochu z ruky, mohli bychom říct, že jsme tu byli jako doma, nakonec ale celá družba vyšuměla do ztracena.
Otvírací hodiny
V deset už jsme se dobývali dovnitř, zavíralo se podle nálady.
Sortiment piva
Tuborg...............5 000,-
Cena v ITL a za 4 deci. Lahev Heinekena, vyrobená v licenci v pivovaru v Miláně, přišla na 4000,- ITL a byly to dvě třetinky. Zaznamenáno koncem minulého tisíciletí.
